Žijeme v turbulentní době. Jak se v ní vyznat a jak ji přežít? Nic se neděje zčista jasna. Vše bývá důsledkem věcí předešlých a re-akcí na předchozí akce. Téměř jakákoli situace je výsledkem nějakého jednání. Týká se to životního prostředí, politiky i běžného života a vztahů v něm. Opravdu jsme si mysleli, že nám „projde“, když budeme kašlat na přírodu, budeme splachovat pitnou vodou, házet odpadky do řek a chemikálie skladovat na nedostatečně zajištěných skládkách? Opravdu jsme si mysleli, že to jde: donekonečna vyrábět a prodávat nové kusy s tím, že vydrží maximálně 3 roky? Opravdu jsme si mysleli, že pokud nebudeme kontrolovat politiky a hlídat jejich práci, že nezneužijí své moci? Mysleli jsme si, že pokud nebudeme dostatečně vyživovat tělo, ono to nějak dá a bude nám „sloužit“? Věřili jsme tomu, že zůstaneme v nespokojeném vztahu, ale ono se to nějak zázrakem nakonec vyřeší? Myslím, že jsme moc nepřemýšleli. Rozhodně ne zdravě, s nadhledem a v souladu s intuicí a citem.
Věřím, že dnešní zmatená doba je jen přechodným obdobím, které by nám mělo posloužit k zamyšlení a k přehodnocení. Přijde mi, jako by se vyrovnávaly hodnoty: to, čemu jsme nedávali velkou hodnotu a váhu, k tomu máme nyní tendenci vzhlížet. A naopak – co jsme přeceňovali, vyzdvihovali nadmíru, to nyní nemá – zdá se – takovou váhu. Začínáme přemýšlet nad důležitostí pitné vody, vyzdvihujeme některé skupiny obyvatel, na které jsme měli tendenci koukat svrchu, přestává být normou, že si něco objednáme a do druhého dne to máme doma, ani autorita už není to, co dříve bývala. Možná je to naprosto přirozený proces, kdy dochází k narovnání hodnot: to ze dna bude vyzdviženo a něco spadne z piedestalu. Hlavně nenahradit jeden extrém jiným extrémem.
Dává mi smysl, že život je o všedních drobnostech, maličkostech. O drobných radostech. Zkuste být na chvíli zase jako malé děti, které se ještě dokážou radovat z drobných maličkostí. Zkuste život nebrat tak vážně. Zkuste se zamyslet nad tím, co všechno máte, jak jste ve skutečnosti bohatí. Zkuste vyrazit na víkend ven, do přírody, vnímejte změny v přírodě, pozorujte stromy, ptáky, zvěř. Vyčistěte si hlavu dlouhou procházkou, unavte svou mysl i tělo.
Vnímám také, že nás doba tlačí do větší samostatnosti. Také je možné, že budeme nuceni vzdát se toho, na čem lpíme. Opět to vnímám jako přirozený proces. Možná s tím, jak dochází k výpadkům léků, přijde doba, kdy se lidé budou více zajímat o to, jak si sami můžou pomoct, co z přírody využít, aby si rychle od potíží pomohli. S vyšší cenou potravin se snad dá přednost kvalitním potravinám oproti těm průmyslově vyráběným a snad si i lidé některé potraviny začnou vyrábět sami, např. pečivo, kvašenou zeleninu, kompoty a marmelády, protlak. A možná i kosmetiku a masti. Místo nákupu v nadnárodních supermarketech se snad poohlédnou po místním farmáři nebo zemědělci nebo začnou pěstovat sami. Možná si lidé uvědomí, že je nikdo nepřijde zachránit, že musí sami přemýšlet a pokud jsou nespokojení v práci nebo doma, měli by sami začít dělat kroky k tomu, aby byl jejich život šťastnější.
Nakonec uvádím postřehy Petra Velechovského ohledně toho, čím si lidé často nevědomky brání ve štěstí:
- Po každé chybě přijde (má přijít) trest. Když už není, kdo by nás trestal, trestáme se sami. Zkuste nahradit slovo „chyba“ slovem „zkušenost“. Jak vám zní: „udělal(a) jsem zkušenost“?
- Většinu z toho, co děláme, děláme proto, aby nás druhá osoba milovala a přijímala. Bojíme se být jiní, protože pak by nás ostatní nepřijali. Máme strach, že se nám nedostane lásky, pokud budeme sami sebou. Jsme přesvědčení, že nejsme hodni lásky za to, jací jsme. Často sami nevíme, jací ve skutečnosti jsme.
- Musím si nejdříve něco dostatečně dlouho odtrpět, až pak přijde štěstí. (Když budu dostatečně trpělivá, tak štěstí nakonec přijde).
- Máme jistotu, že je tu na světě špatně – Vesmír nám tedy posílá situace, abychom se v tom ujišťovali… Nebo můžeme začít reagovat jinak.
- Programy rodičů, které přebíráme bývají zastrašování nebo citové vydírání. To si pak přinášíme do dospělosti také. Jsou to mechanismy, které nás ovládají.
- Základem většiny našich činů je strach (strach přestat něco dělat, strach něco udělat).
- Štěstí, úspěch je až v budoucnosti (až budu mít, až budu….) A proto to tak zůstane.
- Naše mysl není v přítomném okamžiku. Jsme schopni dlouho (dny, týdny, měsíce, roky) lpět na negativní situaci, která se nám stala (co my jsme provedli, co ostatní udělali nám) a stále prožívat tu emoci, ač ta situace dávno skončila. Nebo jsme hlavou v budoucnosti a máme strach z toho, co nastane.
- Lpění na našich představách je zdrojem našeho neštěstí.
Otázka dne zní: Na čem lpím? Co přeceňuji? Co podceňuji? Mohu to změnit? Dokážu se smířit s tím, že to změnit (alespoň prozatím) nejde?
