V souvislosti se současným děním jsem přemýšlela o životě a celkově o situaci, ve které se nacházíme. Mnozí se na internetu již vyjádřili k tomu, co nám má Covid přinést, co si odnést, přišli se svými vhledy, snažili se najít smysl dění kolem nás a dodat ostatním naději a optimismus. I já bych se ráda s vámi podělila o to, co jsem si uvědomila.
Asi se shodneme na tom, že zejména na jaře (roku 2020) byl ve společnosti ve větší míře cítit strach. (Přijde mi, že nyní je to již spíše otupělost díky (podle mého) nesmyslným restrikcím a únava ze zdánlivě nekončící situace a z ní vyplývajících těžkostí). Strach ze smrti, strach z umírání. Uvědomila jsem si, že jsme smrt v posledních desetiletích vystrčili někam na okraj, někam, kde nebude vidět, kde nebude překážet věčnému mládí. A když můžeme vymazat vrásky, tak to určitě půjde i se smrtí. Někteří snad i bláhově doufali, že takto se na ní pomalu zapomene. Sejde z očí, sejde z mysli. Přestane nám lézt do života. Ale ona se potvůrka stále vracela a stále o sobě dávala vědět. Připomíná mi to pohádku o Pandrholovi, kde smrtku / smrťáka zavřeli do chlívku, a tím (načas) zabránili v její / jeho „činnosti“.
Možná toto je jedním z poselství toho, co se dnes děje. Uvědomit si, že nejsme nesmrtelní a že je to tak v pořádku. Ráda bych zde uvedla, že nechci tímto článkem nikoho ranit a cítím upřímný soucit se všemi, kteří se (a nejen v minulém roce) museli rozloučit s někým blízkým. Ztráta je vždy spojena se smutkem a bolestí, zejména při odchodu člověka, který měl ještě celý život před sebou. Ale i to patří k životu. Stejně jako bez tmy by nebylo světla, bez horka by nebyla zima, tak ani bez smrti by nebyl život. Když si uvědomím, že jsem tu jen na čas (bez ohledu na to, zda se sem v jiném životě vrátím či ne, tento konkrétní život žiju pouze teď), pak život dává trochu jiný rozměr. Vnímám, že pak je pravdivější, skutečnější. Domnívám se, že pokud si uvědomíme časovou omezenost našeho života, pak máme přirozeně tendenci žít opravdověji, upřímněji. Radovat se, najít si čas na to, co je nám příjemné, co má smysl. Neodkládat záležitosti, které nás štvou, ale začít je řešit. Být otevřenější, upřímnější. Žít více v přítomném okamžiku. Sdělovat, jak věci vnímáme. Neskrývat se za maskami. Neodkládat věci na zítra. Zvládneme to?
Říká se, že opakem strachu je láska. Tam, kde převládá strach, nemůže být v dostatečném množství láska. Co si vyberete? Strach nebo lásku?
