Pokud cítíme silné negativní emoce při hádce s partnerem, s dětmi nebo při střetu s šéfem nebo kolegy, je třeba zjistit, proč cítíme tak silné emoce, které nás ovládají. Situace (námi pociťované jako nepříjemné) v nás totiž oživují dosud nevyřešený (a často do hlubin duše zasunutý) konflikt, který se v životě (ale pravděpodobně i v generacích naší rodové linie) opakuje, dokud ho neobjevíme a nepřijmeme, abychom ho mohli následně rozpustit.
Zásadní je si pamatovat: není to o těch ostatních, je to o mně. Daná situace nebo osoba (kterou máme tendenci označovat za „viníka“) je jen spouštěčem emocí, které jsou projektovány z minulých zážitků.
Často jsou vedle silných emocí pociťovány také silné stresové reakce jako je třes, bušení srdce, napětí v oblasti žaludku, ale také náhlá závrať, tendence k pláči, k útoku či obraně a neovladatelný tok slov v podobě urážek, výčitek apod. Reakce mohou být také potlačeny a obráceny směrem dovnitř, kdy dochází k velkému vnitřnímu napětí, k pocitům ukřivděnosti, opuštění či bezmoci.
Vše vede k tomu, abychom si „vzpomněli“ na konflikt, zranění často z dětství. Mohli jsme se cítit opuštěni nebo zrazeni, když se narodil sourozenec a rodiče najednou začali běhat „jen“ kolem sourozence. Nebo jsme museli zůstat v nemocnici jako velmi malí a pochopili jsme situaci, jako že nás rodiče opustili, že se nás vzdali. Protože život dítěte je plně závislý na péči rodiče, znamená to pro něho v podstatě pomyslný rozsudek smrti. Odtud se tedy mohou rodit pocity obrovského smutku a vzteku a následně rezignace. Později neschopnost emočně se přiblížit k partnerovi a současně obrovská touha po lásce a péči partnera. Děti mohou také trpět častou nepřítomností rodiče, zejména pokud ho partner, který zůstává s dětmi, neustále obviňuje a vyčítá mu.
Uvědomte si, prosím, že je to o vás, ne o těch druzích. Jak to, že stejná situace „vytočí do běla“ jednoho a druhého nechá v podstatě v klidu? Nezpracovaná témata a emoční zranění se v nás vždy ozvou, pokud se dostaneme do podobné situace, jako byla ta, při které to všechno začalo. Pokud znovu (pravděpodobně stejně jako v dětství) v sobě vnímáme pocity křivdy, nedostatečné hodnoty, zrady, opuštění, nespravedlnosti apod, pak nastalou situaci chápeme jako jakýsi útok na svoji osobu, i když to druzí tak vůbec nemysleli. Pak je jasné, že začneme křičet, cítíme vztek, bezpráví atd. Nebo vztek obrátíme dovnitř a navenek se sice neprojevíme, ale uvnitř nás spaluje obrovské napětí a nesnesitelné domněnky, kdy jsme si jisti, že nás druzí nemají dostatečně rádi nebo že nás určitě brzy opustí kvůli někomu lepšímu.
Možná to znáte z té druhé strany: řeknete něco, aniž byste chtěli jakkoli ublížit a druhý vás najednou osočí, je na vás naštvaný a vy nevíte proč. Přitom jste nedávno podobná slova řekli někomu jinému a ten zůstal v klidu. Silné negativní emoce v nás nevyvolá situace, která nepatří mezi nezpracované. Ruku v ruce s tím jde zákon přitažlivosti. Žena, která nemá dostatečné vědomí své hodnoty, si často do svého života přitáhne partnera, který si jí neváží. Muž, který se cítí opuštěný a zároveň prožívá obrovský strach ze samoty, si bude hledat partnerky, která ho dříve nebo později budou opouštět.
V některých rodinách se (i v dnešní době) nemluví o pocitech, přáních, pocitech nespokojenosti se situací v rodině, popř. v zaměstnání. Pokud jsou v takové rodině malé děti, často zažívají stres z neporozumění situace a ze zmatení, které s sebou přináší nespokojený pocit uvnitř rodiče, který dítě okamžitě vycítí, a zároveň přetvářka rodiče, že vše je v pořádku. Takové děti se pak projevují jako nevychované, mohou mít problémy se spánkem, chovají se podrážděně, někdy až útočně. Pokud až extrémně dbají na úpravu a pořádek, je to pouze jejich volání o pomoc a snaha srovnat alespoň věci, když nemají vliv na urovnání situace v rodině. Dítě potřebuje rozumět tomu, co vnímá kolem sebe. Jinak si situaci vztahuje na sebe a chápe ji jako svou chybu: udělalo něco špatně, rodiče jsou smutní, naštvaní kvůli jeho chybě. Nezapomínejte prosím, že do určitého věku míra bezpečí pociťovaná dítětem odpovídá emočnímu stavu jejich rodičů.
Tchýně často zrcadlí nevyřešený konflikt s matkou. Náš partner nevyřešený konflikt s naším otcem, naše partnerka zranění s naší matkou.
Kvůli prožitému zranění se člověk může obrnit silnou krustou proti emocím a může se z něho stát osoba, která jde tvrdě za úspěchem a zvyšováním prestiže. Hlavně proto, aby se mu dostalo uznání a hodnoty, které mu uvnitř tak chybí. Sám o sobě v hloubi duše pochybuje, a tak potřebuje, aby mu uznání bylo projevováno z vnějšku. Patří sem i některé krásné, ale zraněné modelky, které v sobě mají vštípený názor, jak má vypadat žena, která za něco stojí, která má hodnotu. Bohužel se pak stávají mustrem pro další zraněné ženy a dívky, které jsou přesvědčené o tom, že jsou pouze s tolika a tolika kily a plastikami hodné obdivu. Odmítají svou jedinečnost a přirozenost.
Zděděné mohou být různé programy jako strach z chudoby, strach být přitažlivá nebo nedostatečná či pokřivená představa, jak se má chovat žena či muž, odsuzování a nepochopení druhého pohlaví apod.
Cestou z toho všeho ven je ubránit se prvotnímu náporu emocí, zklidnit svůj dech a následně i prožívání a detektivní cesta k tomu, kdy poprvé jsme zažili podobnou situaci v tomto životě. Emoce je třeba si odžít, bezpečně je vyventilovat – bez ublížení ostatním – a pochopit, že i naši blízcí vyrostli s určitým přesvědčením a ve „správné“ výchově, která často pramení z dřívějších generací a jejich zranění. Pomáhá uvědomit si, že vlastně každý dělá, co nejlépe dokáže, a pokud byly zážitky skutečně traumatické, pak může utišit uvědomění, že nám blízcí dali vzor toho, jak se nechovat. Kvůli (někdy otřesným) zážitkům pak jejich chování neopakujeme.
Pokud máte skutečně traumatický zážitek z dětství, pak doporučuji pomoc odborníka z řad psychologů, psychiatrů či psychoterapeutů, kterému důvěřujete a na kterého máte případně kladné recenze.
Duše má touhu očistit se, proto nám přináší situace, kdy se necítíme pohodlně a spokojeně právě proto, abychom na tématu zapracovali a nezůstávali v nepříjemných pocitech. Někdy je až s podivem, co vše si necháme líbit, než začneme situaci řešit a pracovat sami na sobě.
Více informací se můžete dozvědět např. v knihách od PhDr. Veroniky Neumannové.
